Zlatohorsko, regionální týden třídy 2. A
V úterý 30. května, a jak už tomu často u výletů bývá, jsme se již v brzkých hodinách (přesně v 6.15) setkali na bruntálském nádraží. Všichni připraveni se svými příručními zavazadly jsme poctivě očekávali příjezd vlaku k peronu. Ten za chvíli přijel a všichni jsme si našli i místo k sezení. Asi po půlhodině cesty jsme přijeli až do Krnova, kde na nás již čekal další vlak. Ten měl namířeno až do Jeseníku, avšak tak daleko jsme nedojeli. Vystoupili jsme v polském městě Glucholazy. Tím započal první den našeho regionálního týdne.
Z krásného cihlového nádraží jsme za svitu slunce pomalu došli až do městského centra. Tam na nás již čekal místní průvodce. S ním jsme navštívili spoustu památek, jako třeba místní náměstí nebo kostel sv. Vavřince. A vylezli jsme si taky na věž Horní brány. Až k jejímu vrcholu to dělalo přesně 105 schodů, ale výhled, který na nás čekal po absolvování těchto schodů, jednoznačně stál za to. Po opuštění centra jsme zavítali do Lázeňského parku, kudy proudil pramen, do kterého jsme mohli vstoupit bosou nohou, anebo si do téže údajně ozdravné vody namočit ruce. Po tomto osvěžujícím procesu, který se v parném dni velmi hodil, jsme zavítali ještě na dřevěnou rozhlednu a nahlédli jsme také do Horalské jeskyně.
První den tímto však ještě nebyl u konce. V tuto chvíli na nás totiž čekala ještě túra vedoucí přes česko-polskou hranici až do města Zlaté Hory. Znaveni jsme pomalu došli až na místo našeho ubytování, kterým byly, již tradičně, chatky v oblasti lyžařského areálu Bohemaland. A po večeři byl již zbytek dne ve znamení poklidného odpočinku nebo hraní různých her.
Druhý den ráno jsme vstávali brzy, jelikož nás opět čekal nabitý program. Po snídani, mnozí stále rozespalí, jsme vyrazili k vrcholu lanovky lyžařského areálu nacházejícího se na Příčné hoře. Kousek od něj se totiž nalézal hrad Edelstějn. Z tohoto původem největšího slezského hradu už sice zbyla už jen velmi malá část, avšak v kombinaci s okolní přírodou to byla nádherná podívaná.
Další zastávkou bylo poutní místo Maria Hilf, kostel Panny Marie Pomocné, kde jsme na devátou hodinu ranní měli domluvenou prohlídku. Usazeni v kostelních lavicích jsme se zaposlouchali do výkladu, který nám přinesl zajímavé informace týkající se historie a okolností vzniku poutního místa.
Naše putování pokračovalo dál směrem k Poštovní štole. Už samotný název Zlaté Hory evokuje těžbu zlata a jinak tomu nebylo ani zde. Práce horníků byla nesmírně náročná, pracovali již od útlého věku a dožívali se maximálního 35 let. Celý den strávili uzavření pod zemí a svítili si tzv. „palčákem“, což byl hořící knot ponořený do loje. Lůj navíc velmi zapáchal a mnoho světla nepřinášel. Při vstupu do štoly jsme mohli obdivovat funkční dřevěné zařízení sloužící k čerpání vody a při prozkoumávání malých i velkých chodbiček se nám zjevovaly nádherné „nástěnné malby“.
Posledním stanovištěm dne bylo městské muzeum, ve kterém jsme si měli možnost prohlédnout expozice nejenom z historie těžby zlata. Po příchodu do kempu opět nastala volná zábava. Hoši si dokonce našli v sousedských chatkách protihráče a na místním hřišti se tak hrál i fotbalový zápas. Nejdříve to vypadalo, že náš tým bude převálcován, ale nakonec zápas skončil remízou 12:12.
Třetí den jsme si mohli asi o hodinku přispat. Hned jsme se všichni cítili lépe. Tentokrát jsme však vyrazili na túru opačným směrem, konkrétně do Zlatokopeckého skanzenu. Po příchodu nás paní průvodkyně stručně uvedla do problematiky rýžování zlata a šli jsme se podívat na hornickou osadu. Jednalo se o repliku dřevěného hornického srubu, ve kterém jsme mohli vidět, jak asi tehdy horníci žili. O kousek dál na nás čekal další pan průvodce, který nám ukázal okolí tavicí pece s ručně poháněnými měchy, a hlavně zlatorudné mlýny. Sami jsme si taky zkusili vyrýžovat zlato, avšak nebylo to vůbec jednoduché.
Naší další zastávkou byl Rejvíz, na který jsme z důvodu časové tísně museli dojet autobusem. Cestu podél naučné stezky nám zpříjemňoval pan botanik, od kterého jsme se dozvěděli spoustu zajímavých informací o přírodninách kolem nás, které bychom normálně minuli. Nakonec jsme došli až k Velkému mechovému jezírku, pokochali se, a pomalu vyrazili zpět na cestu do Zlatých Hor. Tentokrát naštěstí téměř celou dobu z kopce.
Po příchodu do Bohemalandu na nás čekala zasloužená večeře, a to řízek s bramborovým salátem – co víc si přát? A aby toho nebylo málo, byl zrovna Den dětí a majitelé chatek si pro nás připravili drobný dárek – vynikající mascarpone s ovocem. A „třešničkou na dortu“ byl náš poslední společně strávený večer, který jsme si náležitě užili. Za doprovodné hry na ukulele jsme zpívali táborákové písně a všechno to velmi rychle uteklo. Nezbývalo tak nic jiného než popřát Zlatým Horám poslední dobrou noc.
Nastal závěrečný den a s ním spojená túra, která měla být zatím ta nejnáročnější. Naším posledním cílem byla rozhledna na Biskupské kupě. Ta se nachází ve výšce 889 metrů nad mořem, a tak převýšení naší trasy činilo téměř neuvěřitelných 500 metrů. Velmi zmoženi naším skoro týdenním výkonem jsme však překonali i tuto výzvu. Za odměnu jsme se tak mohli kochat výhledem na okolní krajinu z vrcholu rozhledny. Už zbývalo jen dojít na předem určené stanoviště autobusu a mohli jsme vyrazit domů.
A tím skončil náš čtyřdenní regionální týden. Věřím, že si ho i ostatní mí spolužáci užili minimálně tak jako já. Byl to neskutečně zajímavý zážitek.
Michal Jindra, žák 2. A
